FOTOGRAFIE Z KOUTŮ A ZÁKOUTÍ MÉHO TVŮRČÍHO I OSOBNÍHO PŘÍBĚHU

P.S: Od doby, kdy se v mé pracovně uhnízdily tapety i jejich vzorky, hrozně ráda fotím. Kdyby Vás některá zaujala a potřebovali jste znát značku nebo prozradit, kde nakoupit, napište. 
Jonáš a velryba. Ještě ani po těch letech nemám finální verzi obrázku s andělem na hřbetu velryby, který podává pokořenému Jonášovi šat. Biblický příběh o pokoře, který se mnou jde zvláštní cestu a od začátku mi vypráví cosi, co sedí někde hluboko za mou myslí, chce být slyšeno a současně to není zvuk. A přesně pro tyhle zvláštní prožitky miluji všechny svoje kresby a malůvky. A i to mi přijde zvláštní, protože jinak nějaký "ego vztah" ke své práci nemám. Vnímám, že jsem za deset let odvedla obrovský kus práce, ale spíš než svojí cestu vidím všechny ty lidi na ní, které jsem potkala, poznala, mnohdy včetně dětí a manželů. Ale u malování vnímám i sebe a jsem šťastná, že zase vznikl nový obrázek, že si se mnou povídal, že ho mám ráda, že .... a je úplně jedno, že bednu kreseb a maleb skoro nikdo nikdy neviděl. Občas potěším čtenářky Pepitty dárkem s mými malbami, ale jinak je to jediná činnost vykonávaná kvůli sobě samotné. A možná, že o tom to je - že všichni potřebujeme i svůj ostrov, kdy neřešíme, jestli tím potěšíme ostatní. Drobná sobeckost, která nám matkám a milujícím manželkám nejde a učíme se to až časem. Unavené, "obnošené", jak zpívá Richard Krajčo, ale vděčné za krásnou chvilku pro sebe. Tak kéž třeba i to prožíváte u šití. Občas mě to napadá, že zatímco pro mě je časopis práce, pro vás může být onou úžasnou chvilkou věnovanou pouze sobě. Kéž!
Jonáš a velryba. Ještě ani po těch letech nemám finální verzi obrázku s andělem na hřbetu velryby, který podává pokořenému Jonášovi šat. Biblický příběh o pokoře, který se mnou jde zvláštní cestu a od začátku mi vypráví cosi, co sedí někde hluboko za mou myslí, chce být slyšeno a současně to není zvuk. A přesně pro tyhle zvláštní prožitky miluji všechny svoje kresby a malůvky. A i to mi přijde zvláštní, protože jinak nějaký "ego vztah" ke své práci nemám. Vnímám, že jsem za deset let odvedla obrovský kus práce, ale spíš než svojí cestu vidím všechny ty lidi na ní, které jsem potkala, poznala, mnohdy včetně dětí a manželů. Ale u malování vnímám i sebe a jsem šťastná, že zase vznikl nový obrázek, že si se mnou povídal, že ho mám ráda, že .... a je úplně jedno, že bednu kreseb a maleb skoro nikdo nikdy neviděl. Občas potěším čtenářky Pepitty dárkem s mými malbami, ale jinak je to jediná činnost vykonávaná kvůli sobě samotné. A možná, že o tom to je - že všichni potřebujeme i svůj ostrov, kdy neřešíme, jestli tím potěšíme ostatní. Drobná sobeckost, která nám matkám a milujícím manželkám nejde a učíme se to až časem. Unavené, "obnošené", jak zpívá Richard Krajčo, ale vděčné za krásnou chvilku pro sebe. Tak kéž třeba i to prožíváte u šití. Občas mě to napadá, že zatímco pro mě je časopis práce, pro vás může být onou úžasnou chvilkou věnovanou pouze sobě. Kéž!